Přejít do archívu zpráv

Jsme svědky pokřiveného obrazu dějin

11.4.2015 | Lidové noviny | Strana 58 | Příloha - 70 let od války


Tvrzení, že nás Rudá armáda v roce 1945 násilně okupovala, špiní památku československých občanů, kteří položili život za svobodu své vlasti, říká historik Jan Němeček.

V rozhovoru pro LN se ohrazuje proti ahistorickému vykreslování konce druhé světové války.


* LN V poslední době se lze tu a tam dočíst o tom, že v roce 1945 nedošlo k „osvobození“, ale že šlo o začátek druhé okupace, té sovětské. V takovém duchu nedávno hovořil například Adrian Portmann pro časopis Týden. Co si o těchto úvahách myslíte?


Zmíněná teze by mě tolik nemrzela, kdyby zazněla z úst nepoučeného novináře. Odbyl bych ji poukazem na to, aby si přečetl příslušnou literaturu a seznámil se s dokumenty. Mrzí mě z úst vědce, historika. Jako člověka, který vydal spolu s kolegy 23 velkých svazků edicí dokumentů k našim dějinám první poloviny 20. století, se mě dotýkají slova, že čeští historici nejsou příliš ochotni dlouhodobě pracovat s historickými prameny. Věřím, že kolega Portmann své názory na vědeckém poli blíže vysvětlí, zejména pak právě ta slova, „že to nebylo jen osvobození, že šlo zároveň i o násilnou okupaci“. Ta slova neodpovídají historické situaci Československa na jaře 1945 (pokud nejsou tyto názory brány optikou československých Němců, kteří spojili svůj osud s osudem nacistického Německa).


* LN Portmannův názor není ojedinělý.


Jistě, nejde o ojedinělý názor, třeba Tomáš Klvaňa jej přebil ještě silnějším kalibrem. Podle něj nešlo o žádné osvobození, Rudá armáda prý Československo dobyla. Na kom ho ale dobyla? Na nacistickém Německu? Pak tedy autor přijímá tezi, že Československo nebylo okupovaným státem, ale že se dobrovolně stalo součástí Německé říše. To považuji za naprosto ahistorickou formulaci, která špiní památku všech československých občanů, kteří položili život za svobodu své vlasti. Takové ideologizující pojetí historie přináší pokřivený obraz událostí spojených s 2. světovou válkou.


* LN Připouštíte, že ti, kdo tyto teze zastávají, mají racionální argumenty? Portmann mluví například o některých aspektech chování vojáků Rudé armády na našem území, o znásilňování atd.


Jakýkoli pobyt tak velkých vojenských formací na území cizího státu, a nejen těch sovětských, ale třeba i amerických vojsk, přinášel v historii pro civilní obyvatelstvo vždy spíše problémy než výhody. Tím spíš, že prostí vojáci Rudé armády, zejména její druhosledové jednotky, se leckdy příliš neorientovali, do jaké oblasti právě přicházejí, zda je to země nepřátelská, nebo spojenecká. Navíc když v některých oblastech Československa byla značná míra německy mluvícího osídlení. A neměli bychom zapomínat ještě na jednu věc: Mnozí z nich měli za sebou válečnou cestu od Moskvy a Stalingradu, a to za těch nejtěžších podmínek, jaké si dovedeme představit.


* LN Ale je přece pravda, že taková témata, jakým je třeba znásilňování, stojí na okraji zájmu historiků. Proč?


Protože historici jsou (na rozdíl od publicistů, kterým stačí několik svědectví) závislí na pramenné základně. A ta je například pro tuto věc velmi úzká a nelze z ní ani rámcově vyvodit, v jakých číslech se v této oblasti pohybujeme. Pro většinu znásilněných žen to bylo životní trauma, o kterém nechtěly mluvit. V podstatě je omezena na úzké spektrum ústních svědectví a na ty případy (opět velmi omezené), které se staly předmětem vyšetřování. Na tomto základě tak můžeme pouze říci, že šlo o jev, který je typický pro všechna území, na kterých Rudá armáda působila (a nejen ona, viz knihu Mary L. Robertsové Válka a chtíč. Sex a američtí vojáci za II. světové války ve Francii, která vyvolala velký ohlas). Druhá světová válka však byla strašný konflikt s hrůzami, jaké svět do té doby nepoznal. A které zdaleka ještě nejsou úplně popsány. Místo komplexního výzkumu dějin okupace a rezistence se však řeší problémy této doby nahodile, často podle módního zájmu. Vždyť co víme o desítkách a stovkách koncentračních, zajateckých, pracovních a dalších nacistických táborů a jejich pobočkách na území protektorátu? Poslední a v zásadě jediná přehledná práce na toto téma vyšla na sklonku 60. let 20. století. Proč nediskutujeme o německých masakrech, které nejnověji popsal Jiří Padevět ve svém Krvavém finále?


* LN Kdyby otázka stála takto: Chovala se sovětská vojska „okupantsky“?


Je otázkou, co myslíme pod pojmem okupantského chování. Ona to totiž není jen otázka chování se k obyvatelstvu, mnohem větším problémem byla otázka tzv. kořisti, tedy nepřátelského majetku, který Sovětský svaz měl právo na československémúzemí zabavit. Mělo jít o podniky, které byly vybudovány či byly ve vlastnictví říšskoněmeckých či maďarských fyzických a právnických osob. V praxi se však ukázalo, že sovětské vojenské orgány příliš nerozlišovaly mezi československým a nepřátelským majetkem (problémem se ukázal být i nacisty arizovaný majetek židovského původu) a z Československa bylo vyvezeno i dost majetku, na který sovětská strana neměla podle československo-sovětské dohody o způsobu použití sovětské válečné kořisti na československém území z 31. března 1945 nárok. V této souvislosti by nebylo od věci provést komparativní výzkum mezi jednotlivými zeměmi, které byly osvobozeny Rudou armádou.


* LN Hned po příchodu Rudé armády na československé území bylo, tuším, že orgány NKVD, odvlečeno dost lidí z Československa do SSSR - nelze ani na tento akt nahlížet prizmatem okupace?


Nemyslím si to. Je nutné si povšimnout, jaké spektrum osob bylo odvlečeno. Především to byli sovětští občané, kteří za války vstoupili do řad Ruské osvobozenecké armády, jejímž jednotkám se nepodařilo dostat do amerického pásma, byli zajati, zčásti postříleni, zčásti odvezeni do SSSR. Pak sem patří ti, které chtěly orgány NKVD využít zpravodajsky (klasickým příkladem jsou příslušníci gestapa). Terčem pozornosti sovětských orgánů byly i osoby, které nalezly v meziválečném Československu útočiště po nástupu nového režimu v Rusku (například generál Sergej Vojcechovskij). Čili šlo o osoby, na kterých sovětská strana měla velký zájem. Díky soustavnému výzkumu Mečislava Boráka však jsme dnes schopni dát odpovědi na tyto otázky, byť se výzkum potýká s přesnýmurčením počtů. Nešlo o československé specifikum, podobné metody uplatňovala sovětská správa na všech územích, kterými prošla, odvlékání se týkalo vedle Němců i Poláků, občanů SSSR, Maďarů, Italů a také Čechů a Slováků. Většina z nich s určením na práci v SSSR. Jisté je, že vedle členů nacistických organizací, Hlinkových gard, konfidentů apod. byli do SSSR odvlečeni i někteří antifašisté či příslušníci československé armády.


* LN Je ještě jedna společensky rozšířenější teze o „druhé okupaci“, ta zní, že „druhá okupace“ začala rokem 1948, únorem. Operování s rokem 1945 je jen jejím protažením. Jak vlastně chápete pojem okupace?


Tím pojmem rozumím obsazení a ovládání území jedné válčící strany nepřítelem. V únoru 1948 nevstoupila sovětská vojska na československé území, šlo o vnitropolitickou záležitost Československa.


* LN Sovětský svaz ale přece při těch událostech hrál nezanedbatelnou roli.


Ano, sehrál významnou roli. Rudá armáda ale odešla spolu s americkou armádou z ČSR koncem roku 1945. Okupací rozumíme 21. srpen 1968, kdy Československo okupovala sovětská vojska spolu s vojsky dalších zemí Varšavské smlouvy.


* LN Jak byste se vypořádal, na základě typu argumentace, který užíváte, s otázkou „druhé okupace“ v případě Polska ze strany Sovětského svazu?


Polsko vnímá tento problém odlišně. Pro Poláky to skutečně byla druhá okupace. Rudá armáda se už z Polska (na rozdíl od Československa) nestáhla a spolu s NKVD pomáhala prosovětské vládě ve Varšavě v sovětizaci Polska a likvidaci odpůrců komunistů, zvláště příslušníků odboje spojeného s polskou vládou v Londýně. Proto také 8. květen Poláci nijak neslaví, tento den není v Polsku státním svátkem.


* LN Když říkáte, že Polsko vnímá tento problém odlišně, jak ho vnímáte vy?


Jako český historik mohu říci, že odlišný postoj svých polských kolegů chápu. Polsko má s Ruskem, respektive se Sovětským svazem diametrálně odlišnou historickou zkušenost, vyplývající z polských národních dějin, z polsko-ruského (sovětského) stýkání a potýkání. Z toho ovšem vyplývají diference v pohledu na události spojené s osvobozením v roce 1945.


* LN Jedna aktuálnější otázka, která ale z předchozího vyvěrá: Miloš Zeman pojede do Moskvy na oslavy ukončení války, měl by jet?


Český prezident jede do Moskvy jako zástupce státu, který byl za druhé světové války okupován cizí mocností a který byl Sovětským svazem z valné části osvobozen. Myslím, že je nešťastné, když současné události na Ukrajině tento fakt v očích mnohých lidí devalvují. Kdyby chtěl jet v této souvislosti do Londýna či Washingtonu, určitě by nebylo řečeno proti takové cestě ani slovo. Nesmíme zapomínat, že při osvobozování Československa padlo na 140 000 sovětských vojáků a dalších více než 400 000 jich bylo zraněno. A těm musí patřit naše úcta a vděk.


doc. PhDr. Jan Němeček, DrSc. historik, narozen 1963 je docentem (habilitace na Filozofické fakultě UK v Praze - rok 2009) pracuje jako vedoucí oddělení dějin 20. století Historického ústavu AV ČR a přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice zabývá se politickými dějinami 20. století (mezinárodní situace a druhá světová válka, protinacistický a protifašistický odboj) Jan Němeček zastupuje tým odborníků, kteří na stránkách Lidových novin ve čtyřicetidílném seriálu seznamují čtenáře se zajímavými, mnohdy zcela novými fakty popisujícími poslední dny druhé světové války. Každou z kapitol doprovází i unikátní obrazová část s dobovými mapami a dokumenty. 1945-2015 70. konec druhé světové války


Foto popis| Problémy doby se často řeší nahodile, podle módního zájmu, míní Jan Němeček

Foto autor| FOTO MAFRA - FRANTIŠEK VLČEK


Foto popis| Pořizování fotografií na památku bylo součástí atmosféry májových dnů 1945 v Praze. Rudá armáda pak odešla z ČSR koncem roku 1945.

Foto autor| FOTO ČTK


O autorovi| PŘEMYSL HOUDA, redaktor LN